Dnes jsme se všemožnými způsoby dopravy vydali do vele-vyhlášeného kostela poblíž San Cristobal de las Casas, do Chamuly. Už jsme tam chtěli dojet včera, na kolech, jenže…
Kola jsme si bez problémů půjčili v půjčovně. Bylo nám doporučeno vydat se cestou, kde je menší provoz, aby se nám lépe jelo. Dost dlouho nám trvalo, asi 30 minut, než jsme se vymotali z centra města, odkud jsme si kola půjčili. Cesta byla dost nepříjemná, furt nás míjely nějaká auta, kamiony, combi a když jsme konečně dorazili na cestu, začalo stoupání. A já byla nějaká unavená, nebo co, ale hecla jsem to, řekla jsem si, že to prostě nahoru do toho kopce ujedu. Tak jsme jeli.
Asi po 50 metrech vidím, jak couvá auto, Jirka přede mnou zastavuje. Já mám trochu radosti v sobě, že můžu Jirku předjet a tak stoupám do kopce dál. Z ničehonic se vynoří 3 týpci v šátcích, brýlích a s kameny v ruce.
Nechápu, šlapu do kopce dál.
Potkávám další desítky kluků, kteří utíkají z kopce dolů, taky s kameny. A pak jen slyším: “Regrese, regrese”, nebo-li vraťte se vraťte se. A tak obracíme kola a šlusem valíme z kopce dolů.
Dole pod kopcem se u nás zastaví motorka a na ní 2 kluci, co nám poradili, ať se vrátíme a tamtudy nejedem. A tak se jich naší lámanou španělštinou ptáme, co se jako děje. Mluví o nějakém konfliktu, policii a ať tam nejezdíme.
Asi až 5 minut po celém incidentu mi došlo, že to nebyla hra. Já jsem si to fakt původně myslela. Jak jsme takový zblbnutí z různých filmů, mně vůbec nedošlo, že to je fakt banda týpků, kteří to myslí vážně. Tuhle situaci považuju za jednu z nejvíc nebezpečných, co se nám stala. A to se nám vlastně nic nestalo. (Fakt, mami). Od té chvíle jsme věděli, že tama jet nemůžem a tak nám zbývalo vydat se tou více frekventovanou cestou.
Jenže…já nemohla dýchat. Asi mám v sobě zabudovanou nějakou vysokou citlivost na špatný vzduch a když se nemůžu dlouhodobě zhluboka nadechnout, kašlu a nefunguju. Což když člověk šlape na kole do kopce, fakt zrovna potřebuje. No a tak jsme se obrátili a jeli jsme vrátit kola do půjčovny. Supr výlet. Cítila jsem se nemožně.
V půjčovně nám poradili, abychom si ještě zajeli během odpoledne kousíček od San Cristobal do přírody, když máme už teda zaplacené to půjčovné. Šli jsme se nejdřív v klidu najíst a pak se rozhodli v klidu vyrazit.
K tomu konfliktu, který jsme viděli, jsme se pak dozvěděli, že se to tam docela děje často. Supr, to nám to nemohli říct? No, každopádně ten výlet nakonec stál za to.
Do Chamuly jsme se vydali hned na druhý den.
Vyrazili jsme místním způsobem dopravy “Colectivem”, tedy dodávkou. Docela nás v poslední době baví s Jirkou neplánovat předem, jak se na místo odkud doprava jezdí, dostat. Raději si svou španělštinou dopřáváme konverzace s místními. A tak tomu bylo i dnes. Asi po 5 zeptáních se kolemjdoucích jsme se konečně dostali na místo odkud ty dodávky odjíždí. Vypadalo to, že je ta dodávka plná. Ne v Mexiku. Místo se najde téměř vždycky. Prostě nás řidič do té dodávky narval. Ještě nikdy jsem nebyla tak blízko nějaké ženě z Chiapasu jako dnes. A Jirka seděl v řadě přede mnou přitisknutý taky na nějakou ženu a Mexičana.
Dorazili jsme do Chamuly, té vesnice, asi 7 km od San Cristobal, tentokrát poměrně hladce narozdíl od předchozího dne. Dost nás překvapilo, jak to bylo turistické místo. Všude spousta stánků, pár žebrajících dětí.
Nejvyhlášenější je v této vesnici kostel, a tak jsme se konečně do něj vydali. Zaplatili jsme v přepočtu asi 30 Kč za vstup, a tadá, šup dovnitř.
Něco tak zvláštního, spirituálního, jiného jsem asi nikdy neviděla. Všude spousta svíček, jehličí z borovic na zemi a místní, kteří prováděli různé rituály. V kostele to byl mix jednak turistů, ale právě i dost místních, kteří přišli využít tohoto spirituálního místa. Připadala jsem si tam maličko jako turistka nepatřičně, jakože narušuju atmosféru, ale zas si říkám, že kdyby jim to vadilo, tento druh turismu by neprovozovali.
Lidé se chodí do kostela léčit, chodit pro odpuštění. Viděla jsem tam lidi s různými pomůckami – jednak svíčky, sladké nápoje (Sprite, atp.), vajíčka, jehličí. Říkáte si, jak jde tahle kombinace “věcí” dohromady? Jde! Zároveň jsou v kostele nějací lidé, kteří odklízejí vosk, který zůstává na zemi. Dokonce jsme tam viděli slepici, jak ji tam mučili nad svíčkami. Později mi Jiřík řekl, že tam prý slepice obětovávají. Prý když obětují slepici, někdo jiný se uzdraví.
Rozhodně jsem nikdy takhle zvláštní místo neviděla.
A asi po 20 minutách jsem vyhodnotila, že musím tohle místo opustit. Nějak moc to na mě působilo. Myslím, že tam bylo koncentrovaných mraky energií a já už to nemohla unést. Na tom jsem si uvědomila, že je potřeba nebrat tyto spirituální místa na lehkou váhu. Vnímám, že by to člověku mohlo možná někdy i ublížit.
Na místě jsem nemohla udělat žádné fotky, tak jsem to taky dodržela, tak přikládám alespoň fotku kostela.
Na tenhle zážitek jen tak nezapomenu.
